Proč někteří dospělí mohou dělat věci, za které jsou ostatní trestáni? Protože mají vliv, postavení, peníze nebo moc? Mistry tohoto "umění" můžeme nalézt v každé sféře dnešní společnosti. Musíme si však položit otázku: „Je to tak dobře?”
Jak je možné, že někteří se mohou v podnapilém stavu prohánět po českých silnicích, dokonce způsobit materiální škody a vyjít z toho bez trestu? Mají opravdu takové štěstí a ty doplácející na svoje chyby má ve spárech smůla?
Řešení problémů tohoto typu rozhodně není na jedinci. Myslím, že jádro potíží často bývá uloženo v celé komunitě lidí.
Například rodiče, kteří od určitého věku svých ratolestí vymění zcela svoji povahu, lépe řečeno přestanou se přetvařovat, začínají je pomalu, ale jistě proměňovat k obrazu svému. Znám rodiče, kteří už žáky druhého stupně základní školy podporují v požívání návykových látek. Nebývají to extrémy, ale jak se říkává: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne” v tomto případě, než se dítě stane závislé. Zde již zůstává jizva na celý život.
Stejně jako rodiče bych mohl jmenovat nespočet názorových skupin a komunit, které si svobodu a odpovědnost vykládají jinak než ostatní. Každý člověk má své vlastní hranice, za které se odváží vstoupit jen v období svého hledání. Někteří se pohybují v oblasti zakázaného pásma a jiní, "ti poslušní", se ho snaží dodržovat. Pak nám tu však vyplývá otázka: K čemu máme zákony, nepsané normy a vůbec možnost přemýšlet o vlastních činech?